V první řadě, se těší na jaro. Ani jedni se nebudí ze zimního spánku, protože k němu ani neulehli. 

Zimní generace včel, která se rodí už od pozdního léta, je jinak tělesně vybavená a připravená přežít zimu v menším uskupení cca 20 tisíc, místo 60-80 tisíc jedinců generace letní. Zimní včely se v úlu semknou v tzv.chomáč, kde uprostřed zahřívají matku , neboli královnu, která  na rozdíl od dělnic žije několik let. Trubci jsou vyhnáni z úlů na konci léta, tudíž součástí zimní generace nejsou. Celý chomáč ve tvaru koule se pomalu uvnitř úlu posouvá po plástvích s mednými zásobami a tak přežívá zimu. 

Matka v té době neklade vajíčka, tudíž je veškerá aktivita včelstva v úsporném režimu a pomalu spotřebovává zásoby, které si po celé léto na zimu chystalo. Díky svému zimnímu tělesnému vybavení je schopno vytvářet teplo v úlu ( v chomáči až 34’C ).

Protože se tento hmyzí superorganizmus řídí počasím, ne kalendářem, je např. použití známé pranostiky “únor bílý, pole sílí” na místě převést i na včelu medonosnou.

I včelaři mají raději tuhou zimu, než předčasně jarní počasí, kdy se chomáč rozvolní, včely vytáhne z úlů, pro matku je to impulz k začátku kladení a pak se opět ochladí, většinou prudce. Aby se už založená nová generace mohla zdárně vyvíjet, musí včely v úle zvýšit teplotu na zakladených plástech a to dokáží jedině zvýšením spotřeby medových zásob. Proto je nutné, aby včely měly zásob dostatek a aby v posledních letech častou vrtkavost předjarního počasí ustály.  Při venkovních teplotách nad 10’C obnovují včely letovou aktivitu a nechají se vyprovokovat k hromadnému proletu . Ten je pro ně nesmírně důležitý, protože jedině za letu venku mohou vypustit z výkalových váčků nahromaděné zbytky potravy. Tak je možné vidět , třeba na pověšeném prádle, žluté cákance včelího trusu. Sice k nelibosti pradleny, ale včelař se raduje, že se mu včely vykálely a nehrozí jim nějaká nemoc z nevyčištění  organizmu. Často už v únoru, dovolí-li alespoň trochu počasí, možno vidět včely na větrosnubných rostlinách ( jívy, lísky ), kde pilně sbírají pyl, který je pro ně , obzvlášť v tomto období spolu s vodou, nesmírně důležitý .Včely ho do úlu nosí  ve tvaru žlutých kuliček tzv.rousků na třetím páru nohou. V úle poslouží jako součást bílkovinné stravy pro malé larvičky budoucích včel, ale též jako potrava včel mladých. Kromě očistných průletů a donášky pylu a vody do úlu , je každé zvýšení venkovní teploty příležitostí k úklidu. Stejně jako lidé, včely uklízejí svůj příbytek, zejména dno úlu, které je pokryto často mrtvolkami uhynulých včel v zimě a úlomků voskových víček z medných zásob. Nepořádek v úlu pilné včely nesnesou.

A co dělá nedočkavý včelař ? Pozoruje včely zvenku. Zbytečně úly neotvírá, aby neunikalo drahocenné teplo. První prolety včel, jsou pro něj balzámem  a známkou, že včely zimu přežily a že je naděje na jejich zdárný jarní rozvoj. Je dobré zajistit přísun vody pro včely, není-li v blízkosti přírodní zdroj a má nejvyšší čas nachystat rámky, úly a vše potřebné pro další sezonu. A pak se už jen může těšit  na dalších mnoho zážitků se včelami, které ho poučí a obohatí.