Blíží se Vánoce, a Ty, laskavý čtenáři těchto řádků, si možná na vánočním stole zapálíš příjemně vonící svíčku z včelího vosku. V tomto článku bychom Tě chtěli seznámit s tímto po medu nejdůležitějším produktu včel. Včelí vosk je produktem včelích dělnic ve věku 12 – 18 dní jejich života. Vzniká přeměnou medu a pylu ve speciální žláze. Vosk je žlázou vylučován do sternitů (pánviček) na spodku zadečku včely. Ztuhlé voskové lupínky jsou odebírány ostatními včelami a dále zpracovány na stavbu díla. Na tvorbu 1 kg vosky včely spotřebují  3-3,5 kg medu a 50 g pylu. Včelstvo může za 1 rok vyprodukovat 0,5 -0,8 kg vosku. Vosk má specifickou hmotnost 0,96 g/cm3, je to elektrický izolant, bod tání má 62 – 65 °C, chemicky je směsí nejméně 250 složek – esterů uhlovodíků, mastných kyselin, hydroxypolyesterů a dalších látek. Je rozpustný v organických rozpouštědlech, např. chloroformu, acetonu a benzenu. Včely začínají stavět nové plásty na jaře v době květu vrb a třešní, aby měly kam ukládat nektar a pyl a včelí matka měla klást vajíčka, z nichž se líhnou larvy, které se po zavíčkování buňky postupně přemění v nové včely – mladušky. Včely vytvářejí tři druhy buněk – dělničí, ve kterých se z oplozených vajíček vyvíjejí včely dělnice, o něco větší trubčí buňky, ve kterých se z neoplozených vajíček vyvíjejí trubci, a nakonec matečníky, které včely staví v době rojení, a ve kterých se z oplozených vajíček díky bohatší výživěvyvíjejí včelí matky.Včelař v době jarního rozvoje včelstva vkládá do úlu rámky, ve kterých je upevněna mezistěna, což je voskový list, na němž jsou vyraženy základy buněk. Ty včely dostaví, a zaplní medem a pylem, nebo matka zaklade vajíčky.  Včelař pak med při medobraní z rámků vytočí v medometu, a rámky znovu vloží do úlu. Nebylo tomu tak vždy. Před vynálezem tzv. rozběrného díla, tj. rámků, mezistěn a později medometu, se včelařilo v klátech nebo košnicích, a včelař odebíral med včelám vždy na jaře, odřezáním části (obvykle poloviny) medných plástů, a med získával jejich vykapáním, nebolisováním. Nově vystavěné (tzv. panenské) plástyjsou světle žluté, ale jak se v nich postupně líhnou nové generace včel, tmavnou, mění barvu od žemlové až k černé. Tmavé plásty je třeba vyřadit a vytavit z nich vosk. To se provádí pomocí slunečního tepla ve slunečním tavidle, dokonaleji ve vařáku horkou vodou nebo párou a lisováním.Tato činnost je pro svou pracnost a energetickou náročnost včelaři ze všech včelařských činností nejméně oblíbená, a proto mnoho včelařů rezignuje na získávání vosku, a staré voští likviduje. Proto je v ČR, ačkoliv je to jedna ze zemís nejvyšším počtem včelstev na 1 km2, nedostatečná produkce vosku, a je zapotřebí jej dovážet ze zahraničí. 

Použití vosku

Vosk byl využíván již v prehistorických dobách, některé skalní kresby byly vytvořeny voskem. Od nejstarších dob byl využíván při výrobě forem na odlévání kovových předmětů i dnes používanou technologií „na ztracený vosk“. To je zřejmě důvod, proč v době bronzové došlok velkému rozvoji včelařství. Ve starověkém Egyptě se vosk používal v malbě, při povrchové úpravě dřeva, a v kosmetice, v antickém Římě sloužil jako platidlo. Med a vosk z českých zemí byly v raném středověku žádaným vývozním zbožím, a čeští včelaři-brtníci byli pro svou vysokou odbornost zváni do okolních zemí. Později vznikaly voskařské cechy a existovala specializovaná povolání voskař, svícník nebo voštník, dosud o tom svědčí příjmení jako např. Voska, nebo v němčině Wachsmann. Ve středověku byl vosk povinnou součástí odvodů nájemců polností vrchnosti a církvi. Za panování císaře Karla IV. byl vosk součástí daňových odvodů jako důležitá surovina pro výrobu voskovic. 

Dnes je vosk využíván v farmaceutickém a kosmetickém průmyslu, při výrobě speciálních nátěrových hmot, při impregnaci dřeva, ochraně povrchů kovových výrobků, při výrobě kovoliteckých forem technologií „na ztracený vosk“, v restaurátorství a potravinářství.